Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Procházím si dnes již velice pestrou diskografii CONVERGE a snažím se přijít na to, co mě vlastně před těmi lety k této kapele natolik připoutalo. Byla to divokost, nespoutanost a absolutní nepředvídatelnost fantastické desky „Jane Doe“ z roku 2001 anebo snad pozdější inklinace k metalu a melodice? Pokud bych se měl v této otázce přiklonit k jedné z nabízejících se možností, tak bych nejspíše volil tu první – tedy hc kořeny této americké bandy.
Pravda, i pozdější dění, kdy se skupina díky albům jako „No Heroes“ (2006) a především „Axe To Fall“ (2009) plně etablovala i na metalové scéně, ukázalo velmi zajímavou a proměnlivou tvář čtveřice, která si s podobnými otázkami nejspíš hlavy nikdy příliš nelámala.
Proč to všechno však vzpomínat v recenzi jejího devátého studiového alba? Protože právě na něm, možná více než kdy předtím, lze slyšet souhrnný kompilát téměř všeho, čím se CONVERGE doposud prezentovali. Od zuřivých hc nakládaček psychotického vyznění až po sólovými kytarami prostoupené metalové nájezdy. A pochopitelně nechybí ani patřičně náladotvorný „pomaláč“. To vše hezky zaobalené standardně natlakovanou produkcí, na jakou jsme od skupiny již dávno uvyklí.
Poslouchá se to samozřejmě velmi dobře. Úvod je tradičně rozdováděný a v duchu té nejlepší tradice se to na posluchače hrne v rychlém sledu. Žádná taktická příprava se nekoná. „A Single Tear“ je dokonalou kombinací všeho výšeuvedeného. Výrazná melodická linka na pozadí ponechává zároveň dostatečný prostor řádění vzteklouna Jacoba Bannona, aby se pak skladba po neovladatelném rozjezdu zklidnila do středního tempa a dala ještě více vyniknout zoufalství a šílenství Bannonova vokálu.
Prostor na vstřebání je však ponechán minimální, neboť další a další podněty přichází v rychlém sledu a než se vše jakž-takž uklidní a srovná, pokud za uklidnění lze považovat valivý tanec „Under Duress“, přichází s následující „Arkhipov Calm“ další důkladný přeplesk. V těchto momentech se se stopáží jednotlivých skladeb příliš neplýtvá, důraz je kladen na okamžitý účinek. Na případný hloubkový rozbor si udělejte čas jindy, to v tuto chvíli prostě není náš problém!
Titulní píseň byla vyhrazena, jako např. na již uvedeném albu „Jane Doe“ pro pomalou a emocionální záležitost, přičemž tato příležitost, či lépe řečeno úloha, byla splněná na výbornou. Velmi atmosférická a křehká záležitost stojí zpočátku na čistě zpívajícím Bannonově hlase a jemné kytarové práci na pozadí, aby pak postupně nabírala větší a větší grády a ve finále servírovala další festival katarze.
Je s podivem, jak se stále dokáží jednotliví členové CONVERGE i navzdory spoustě dalších aktivit soustředit na svoji domovskou kapelu a přicházet, pravda s prodlužujícími se intervaly, před své posluchače s kvalitními alby. Toto recenzované však i přes pochvalná slova v předchozích odstavcích však už nezvykle často nabízí, hlavně ve své druhé půli, kromě kvalitní tvrdé muziky i rutinu. Pravda, ta má ještě stále do kategorie sebe-vykrádání či šedi daleko, avšak mnoho zde slyšeného je ke slyšení i na předchozích nahrávkách skupiny, a jestliže ani tentokráte nemůžeme hovořit o odbytých momentech či vyčpělých nápadech, tehdy to všechno bylo mnohem více vzrušující.
Buď jak buď, devátá deska Američanů je z globálního hlediska dílem velmi kvalitním a v rámci diskografie skupiny ostudu rozhodně nedělá. Osobně si však nejsem příliš jistý, zdali se k ní budu vracet stejně tak často, jak k jejím předchůdcům.
1. A Single Tear
2. Eye Of The Quarrel
3. Under Duress
4. Arkhipov Calm
5. I Can Tell You About Pain
6. The Dusk in Us
7. Wildlife
8. Murk & Marrow
9. Trigger
10. Broken By Light
11. Cannibals
12. Thousands of Miles Between Us
13. Reptilian
Diskografie
The Dusk in Us (2017) All We Love We Leave Behind (2012) Axe To Fall (2009) No Heroes (2006) You Fail Me (2004) The Long Road Home (DVD) (2003) Unloved & Weeded Out (2003) Jane Doe (2001) Deeper The Wound (split s HELLCHILD) (2001) Jane Doe Demos (2000) The Poacher Diaries (split s AGORAPHOBIC NOISEBLEED) (1999) Y2K (7''EP) (1999) When Forever Comes Crashing (1998) 7'' split s Brutal Truth (1997) Among the Dead We Pray for Light (7'' split s COALESCE) (1997) Serial Killer (5''EP) (1997) Petitioning The Empty Sky (1997) Petitioning The Empty Sky (CD/7''EP) (1996) Caring and Killing (1995) Unloved and Weeded Out (7''EP) (1995) Halo In A Haystack (1994) Dog Days (demo) (1993) Where Have All The Flowers Gone (demo) (1992) Self Titled (7 (1991) Gravel (demo) (1991)
CONVERGE nemají slabý desky a „The Dusk In Us“ tuto pravdu jen potvrzuje. Ano poslední deska není žádnou revolucí a kapela si dál jede v mantinelech subžánru, jehož základy sama vykopala. Co však po CONVERE chtít víc? Nějaký úkrok stranou? Je to vše, co mi u CONVERGE dělá dobře. Rychlé kytarové výjezdy chaotického čaroděje Kurta Balloua, stejně tak práce s jednoduchou melodikou, rozervaná hysterie od Jacoba Bannona a rytmika, která vás krájí na nudle. Jakékoliv úhyby jinam by byly krokem špatně. Spokojenost.
20. prosince 2017
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
svartenatt
9 / 10
Tento styl mě z 90% nezajímá, ale Converge dokáží více. Někdo někde psal o pojivu s Neurosis, to tam je a mnohem víc.
Ale chápu ty přesycené fanoušky, kteří chtějí nějakou revoluci.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.